Atllanka

Část I. zde, část II. zde, část III. zde.

Fjordman

Evropská unie dala Palestincům v roce 2005 pomoc ve výši 342,8 miliónů dolarů - nebo přesněji 612,15 miliónu dolarů, pokud započteme i pomoc 25 členů EU. Dokonce i Spojené státy opakovaně přispívaly Palestinské samosprávě milióny dolarů amerických daňových poplatníků, ačkoliv ne na úrovni EU. V červenci 2005 nabídli vůdcové G8, skupiny vlivných průmyslových národů, Palestinské samosprávě jako odpověď na islámské teroristické útoky v Londýně asi 9 miliard dolarů označených jako “alternativa k nenávisti”.

Západní štědrost pokračovala bez ohledu na demografickou studii z roku 2005, která odhalila, že velikost palestinské populace na Západním břehu a Gaze byla vládnou nafouknuta o 50%.

Takřka veškerá nová infrastruktura na palestinských územích od začátku mírového procesu v Oslu v devadesátých letech - školy, nemocnice, letiště - byla zařízena a zaplacena Bruselem. Když byl při druhé intifádě znovu rozpoután džihád, Izrael zastavil své platby Palestincům. EU tedy zakročila s dalšími 10 milióny Euro měsíčně jako s přímou rozpočtovou pomocí Palestinské samosprávě. Komisař EU pro zahraniční záležitosti Chris Patten v roce 2002 prohlásil, že “není žádný důvod k tvrzení, že peníze EU financovaly terorismus, financovaly nákup zbraní, nebo podobné aktivity”.

Zpráva Nadace pro obranu demokracií nicméně později zjistila, že: “Existují nezpochybnitelné důkazy, že peníze Palestinské samosprávy byly použity k financování teroristických aktivit”. To bylo potvrzeno Fuadem Shubakim, který byl finančním předsedou palestinských bezpečnostních sil. Bývalý předseda Palestinské samosprávy Jásir Arafat podle něj nařídil použít milióny dolarů vzatých z fondů mezinárodní pomoci, daní převedených Izraelem a z peněz z arabských zemí, na nákup zbraní a munice, včetně 50 tun zbraní na palubě lodi Karine A. Transakce byla koordinována mezi Palestinskou samosprávou, Hizbaláhem v Libanonu a Íránskými revolučními strážemi.

V květnu 2006 Mahmoud Abbas - prezident Palestinské samosprávy po Arafatově smrti v listopadu 2004 a vůdčí politik Fatahu - promluvil k Evropskému parlamentu o mírovém procesu. Ve stejnou dobu Brigády mučedníků al-Aksa, ozbrojené křídlo Fatahu, vyhrožovaly útokem na americké a evropské ekonomické a občanské zájmy jako odpovědí na mezinárodní sankce proti Palestinské samosprávě. Finanční podpora v Palestincích nevyvolává žádný vděk. Když ale podpora přestane přicházet, začnou vyhrožovat násilím. To je jasné vydírání.

Toto vyděračství odpovídá muslimskému pohladu na džizju, daň z hlavy placenou nemuslimy pod vládou muslimů výměnou za to, že nebudou zabiti. Dokumenty o Euro-arabském dialogu často hovoří o “finanční asistenci” od EU pro arabské země. Bat Ye’or poukazuje na to, že část této džizji je od Evropanů vybírána bez jejich vědomí.

V listopadu 2005 oficiální dohlížecí instituce EU odmítla po jedenácté po sobě schválit rozpočet EU, protože byl plný podvodů a chyb. Evropský auditorský soud odmítl vydat záruku za rozpočet za rok 2004 ve výši 160,3 miliard dolarů. “Velká část rozpočtu byla opět postižena chybami”, prohlásil. Vyslovně odmítl schválit rozpočet pro zahraniční politiku EU a pro programy finanční pomoci, z nichž mnoho je směřováno do arabských zemí. Polovina projektových rozpočtů schválených Evropskou komisí byla nedostatečně monitorována. Evropská komise je považována za “vládu” EU a tedy vládu takřka půl miliardy lidí. Může ale po celé desetiletí spravovat účty s obrovskými nedostatky, protože se z velké části nikomu nezodpovídá, a byla tímto způsobem navržena.

Muslimové používají klam k postupu džihádu, dokud není takřka příliš pozdě, aby ho mohli nevěřící zastavit. Federalisté EU a Eurábijci si vzali z jejich scénáře poučení a ke svým cílům se po desetiletí blíží kradmo, zakryti hromadou detailů a technokratického newspeaku, který je nebyrokratům zcela nesrozumitelný. V jednom jasném okamžiku premiér Lucemburska Jean-Claude Juncker popsal “systém” EU takto: “My o něčem rozhodneme a necháme to být a čekáme, co se stane”, vysvětlil. “Pokud nikdo nezačne tropit povyk, protože většina lidí nerozumí tomu, o čem bylo rozhodnuto, pokračujeme krok za krokem, dokud se již nelze vrátit zpět”.

Sloupkař Charlemagne napsal v The Economist: “Co se Juncker a ti, kteří přemýšlí stejně jako on, snaží dělat, je v zásadě utopit opozici evropské federace v hromadě technických detailů, unudit lidi do podřízenosti. S touto strategií ušli velký kus cesty. K největšímu přenosu suverenity evropských národů na EU došlo v roce 1985 v rámci projektu vytvoření společného evropského trhu. Dokonce i Margareth Thacherová, která byla obvykle schopná rozpoznat takový trik, později prohlásila, že si zcela neuvědomila následky toho, co tehdy podepisovala”.

Spisovatel Christopher Booker to nazval “kulturou klamu”:

“K čemu ve skutečnosti došlo byl přenos moci (…) do Bruselu v rozsahu srovnatelném s největší konstituční revolucí v našich dějinách. Většina z toho ale zůstala pohřbena před zraky veřejnosti, protože naši politikové chtějí udržovat iluzi, že jsou stále ve vedení. Důsledkem toho je, že velmi malé množství lidí dnes chápe, jak skutečně funguje politický systém, který ovládá naše životy”.

K popisu EU jsem použil termín “neofeudalismus”. V Evropě existují určité elitní skupiny, které si myslí, že vše, co je v Evropě špatné, je důsledkem “populismu” - toho, co jiní nazývají demokracií. Motivační silou za cíli EU je převedení národní suverenity na novou vládnoucí třídu byrokratů, novou aristokracii. To je krokem zpět do předdemokratické doby. Karl Zinsmeister poznamenává, že: “Aparát EU je neobyčejně uzavřený a tajnůstkářský. V současné době je jen relativně málo z důležitých rozhodnutí činěno demokraticky odpovědnými činiteli. Na jedné frontě za druhou rozhodují byrokraté o tom, jak budou žít běžní Evropané. … Mnoho Evropanů je ochotno, způsobem, kterému by Američané nedokázali porozumnět, nechat své elity, aby je vodily za nos. Je zde určitý druh selské mentality, podle které je “těm lepším” povoleno, aby za ostatní činili důležitá národní rozhodnutí”.

Poslankyně Gisela Stuart byla členkou prezídia, které navrhlo evropskou ústavu. Shrnuje svojí zkušenost takto: “Shromáždění svedlo dohromady samozvanou skupinu evropské politické elity, z nichž mnoho vzhlíží ke kariéře na evropské úrovni, která je více či méně závislá na integraci, a kteří vidí národní parlamenty a vlády jako překážku. … Ani jednou během šestnácti měsíců strávených na shromáždění se zástupci nezeptali, jestli je hlubší integrace tím, co lidé v Evropě chtějí, jestli slouží jejich nejlepším zájmům, nebo jestli jim poskytují nejlepší základy pro udržitelnou strukturu rozšiřující se Unie”.

V roce 2005 bezprecedentní společné prohlášení vůdců všech britských politických skupin v Bruselu vyzvalo k ukončení “středověké” praxe rozhodování o evropských zákonech za zavřenými dveřmi. Kritici tvrdí, že Rada ministrů, nejvyšší zákonodárný orgán EU, který rozhoduje o dvou třetinách britských zákonů, “je jedinou legislativou mimo komunistické diktatury Severní Koreje a Kuby, která prosazuje zákony v tajnosti”.

Podle britského konzervativního politika Daniela Hannana jde o způsob, jakým byla EU navržena. “Její zakládající otcové od začátku chápali, že jejich smělý plán spojení starých evropských národů do jednoho státu nikdy neuspěje, pokud bude muset být každý převod moci schválen voliči. Proto mazaně vymysleli strukturu, ve které je nejvyšší moc v rukou dosazených funkcionářů, kteří nepodléhají veřejnému mínění. Struktura EU není ani tak nedemokratická, jako je antidemokratická”.

Evropská unie byla srovnávána s Římskou říší, takové srovnání není ale příliš výstižné. Řím byl vojenskou supermocností své doby, zatímco EU je vojenským trpaslíkem. Je zde ale jeden úchvatný společný rys: Julius Cézar byl zavražděn, protože se snažil korunovat se za krále. To mezi mocnou elitou v Senátu, který Cézarovi připomněl, že Řím se stal republikou přesně kvůli tomu, že se postavil starým “tyranským” králům, nebyl populární krok.

Cézarův nástupce Oktavián, dnes známější pod jménem císař Augustus, je považován za prvního z nejvýznamějších římských císařů. Snižoval svoje vlastní postavení tím, že dával přednost titulu princeps, který je obvykle překládán jako “první občan”. Také zachoval vnější formu Římské republiky, neupřímně podporoval starou elitu a zahalil změny, které učinil, tak, aby byly pro veřejnost přijatelnější. Byl monarchou, nikdy se tak ale nenazval.

Někdo by mohl vidět paralelu se soudobou EU. Když až tři čtvrtiny našich národních zákonů pochází z Bruselu, jaký smysl má potom pořádat národní volby? Stejně jako v Oktaviánově Římě byla skutečná moc přesunuta jinam, starý pořádek ale halí realitu jako demokratický fíkový list, aby se lidé nerozhněvali. EU operuje převážně potají; její vyhlášky jsou zaváděny prostřednictvím tradičních parlamentů, ze kterých se stále více a více stávají ozdobné přívěšky.

Zábavným aspektem toho je, že ti, kteří jsou proti EU, jsou označováni za xenofoby, nacionalisty nebo prostě za antidemokratické síly. EU je organizací, ve které nezvolení byrokraté ruší demokracii, a přesto odsuzují své kritiky jako antidemokratické síly.

Aby mohl být tento nový celek vytvořen, staré národní státy musely být úmyslně rozdrceny. Bylo přivedeno velké množství neevropských imigrantů a výsledek byl pojmenován jako “multikulturní společnost”. Tato demolice je následována požadavky, aby se podle toho změnila celá naše společnost.

Protože Evropané se cítí být méně “Evropany”, než se považují za Francouze, Italy, Holanďany a tak dále, musela být rozbita národní věrnost. Ve stejný okamžik musel být vytvořen vnější soupeř. Nejbližším modelem je Bismarckovo sjednocování Německa. Početné německé státy se ve francouzsko-pruské válce v roce 1870 postavily na stranu Pruska proti Francii a tak vydláždily cestu nové mocné německé federaci.

Federalisté EU se snaží vybudovat sjednocený evropský stát prostřednictvím sdíleného nepřátelství vůči USA, zatímco budují eurábijský celek složený z Evropy a arabského světa prostřednictvím společného nepřátelství vůči Izraeli. Jednou z taktik je úmyslné používání médií k podněcování hněvu vůči těmto zemím a jejich démonizace.

Bismarckovy německé státy byly nicméně sjednoceny společným jazykem. I kdyby z desítek národů mohlo být vytvořeno “nové my” - což je velmi sporné - splynutí různých etnických skupin do soudržného národa trvá staletí. Jak by mohla být Evropa bez sdílené identity, bez evropského lidu, jiná než autoritářská? Je možné, že elity EU věří, že velké množství lidí bez zřetelné národní identity bude snazší ovládat?

Problém spočívá v tom, že národní stát byl sám o sobě prohlášen za zlý nebo zastaralý, nikoliv kolektivismus, antiindividualismus nebo totalitarismus. Mezi nacionalismem a patriotismem ale existuje zásadní rozdíl, který jasně popisuje George Orwell:

“Nacionalismus nelze zaměňovat s patriotismem. ‘Patriotismem’ mám na mysli oddanost k určitému místu a způsobu života, o kterém člověk věří, že je tím nejlepším na světě, nemá ale přání ho vnucovat ostatním lidem. Patriotismus je ve své podstatě obranný, jak vojensky, tak i kulturně. Nacionalismus je na druhou stranu neoddělitelný od touhy po moci”.

Totalitní režimy mohou být nacionální, jako nacistické Německo, mohou ale také být nadnárodní, jako Sovětský svaz, který se snažil potlačit všechny dříve existující národní loajality.

Jak bylo možné prosadit tak velký projekt, jakým je vznik Eurábie? Hodně jsem o této otázce přemýšlel a došel jsem k závěru, že uspěl kvůli svojí velikosti. Svatý Augustin vypráví příběh o pirátovi, kterého zajal Alexandr Veliký. “Jak se opovažuješ sužovat moře?”, zeptal se Alexandr. “Jak se opovažuješ sužovat celý svět?”, odpověděl pirát. “Protože já mám jenom jednu malou loď, jsem zván zlodějem; ty se svým velkým námořnictvem jsi nazýván císařem”.

Je to otázka poměru. Pokud v jedné zemi malá skupina lidí odstaví demokracii a začne zavádět vlastní zákony, říká se tomu státní převrat. Když to udělají na celém kontinentu, říká se tomu Evropská unie.

Hitlerova autobiografie Mein Kampf popisuje propagandistickou techniku známou jako “velká lež”. EU přijala za svou tuto strategi, podle které říkáte lež tak “kolosální”, že nikdo nedokáže uvěřit, že by někdo “mohl mít drzost překrucovat pravdu tak odporným způsobem”. Tato technika byla zkombinována s další technikou, která byla dovedena k dokonalosti ministrem propagandy nacistického Německa Josephem Göbbelsem, opakováním tvrzení tak dlouho, dokud není přijato jako pravdivé.

Zde je několik velkých lží:
- Rozmanitost je vždy dobrá;
- Multikulturalismus je nevyhnutelný, stejně jako pokračující integrace EU;
- Oponenti jsou omezení rasisté stavějící se proti historické vlně;

- Muslimská imigrace je “dobrá pro ekonomiku” a je nutná k financování sociálního státu v budoucnosti, bez ohledu na skutečnost, že stojí obrovské peníze.

Vznik Eurábie patří mezi největší zrady v historii Západní civilizace. Znamená to, že všichni EU federalisté nebo ti, kteří se podílejí na různých nástrojích Euro-arabského dialogi, jsou zlí? Ne, realita není tak jednoduchá. Jak poukazuje Hugh Fitzgerald, “Celá třída lidí zbohatla z arabských peněz a úplatků; právníci, pracovníci pro vztahy s veřejností, diplomaté, novináři, univerzitní učitelé a nejrůznější úředníci”.

Ačkoliv ale omezenost, korupce a sebestředná snaha o osobní moc částečně vysvětluje chování eurábijských elit, nedokáže vysvětlit chování VŠECH těch tisíců lidí, kteří se na těchto sítích podílejí. Někteří z nich museli přesvědčit sami sebe, že to, co dělají, slouží spravedlivému cíli, když už pro nic jiného, tak protože lidská marnivost požaduje, abychom ospravedlňovali naše činy tím, že je zabalíme do pozlátka dobra.

Ve scifi filmu Serenity se dvě velké supermocnosti, Spojené státy a Čína, spojily a vytvořily Alianci, která dostala lidi k novým hvězdným systémům. Na neznámé planetě Miranda byl do vzduchu přidán plyn zvaný Pax. Cílem bylo uklidnit obyvatele a vykořenit agresi. Fungovalo to. Lidé přestali bojovat. Přestali také dělat všechno ostatní, včetně rozmnožování a fyzické sebezáchovy. Třicet miliónů lidí si prostě lehlo a tiše zemřelo. Malá část populace měla na Pax opačnou reakci a jejich agresivita vzrostla za hranice šílenství.

Režisér filmu Joss Whedon pečlivě poukazuje na to, že Aliance není nějakým druhem říše zla, ale silou, která je převážně benevolentní. Chce jenom to nejlepší, vytvořit nový svět, svět bez hříchu. Nicméně podle Whedona, “Kdykoliv stvoříte utopii, najdete pod ní něco něco odporného”.

Dřívější Evropané bojovali proti džihátu za mnoho věcí: své náboženství, svojí kulturu a svůj národ. Federalisté EU a Eurábijci chybně identifikovali národní stát jako příčinu všeho zla a potlačují nejen agresivní nacionalismus, ale i obranný patriotismus. A od doby, kdy se někteří muslimové v reakci na to, co vnímají jako náš nihilismus, skutečně stali agresivnějšími, Eurábijci sebevražedně odzbrojili své vlastní lidi, doslovně i metaforicky, a připravili je na porážku.

Mnoho komunistů přinejmenším na začátku skutečně věřilo své ideologii. Výslekdem byla masová vražda; ve snaze o vybudování světa bez útisku a vykořisťování byly zavražděny desítky miliónů lidí. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Bez ohledu na to, jak dobré naše úmysly jsou, nemůžeme používat milióny lidí jako pokusná zvířata v obrovském sociálním experimentu, aniž bychom také nezpůsobili obrovské škody.

Možná, že jedním z důvodů, proč se toto mohlo v Západní Evroppě a v Evropské unii stát, je to, že jsme nikdy nepochopili a ani jsme se nesnažili postavit se důvodům naprostého selhání komunismu ve Východní Evropě a v Sovětském svazu. Konceptu masivních sociálních experimentů s cílem stvoření Nového člověka bylo dovoleno přežít. Zmutoval a přesunul se na Západ. Jean Monnet, který proces evropské integrace uvedl v pohyb, přemýšlel o tom, jak evropské státní orgány představují “laboratoř”, ve které se zrodí nový “Evropský člověk”. Nový Evropský člověk ale stejně jako Nový sovětský člověk před ním s jistotou selže.

Může být Evropská unie reformována? Pochybuji o tom. EU je svázána se sebestřednou třídou byrokratů, kteří chtějí rozšiřovat své rozpočty a moc bez ohledu na škody, které páchají. Tito funkcionáři použijí tradiční metody klamání, aby zmařili jakékoliv výzvy k reformě a udrželi si moc.

Je poučné sledovat reakce elit EU na veřejné odmítnutí evropské ústavy ve Francii a v Holansku v roce 2005. Sestavili skupinu “moudrých” evropských politiků vedenou Giuliano Amatem, italským ministrem vnitra v “supereurábijské” vládě Romano Prodiho, aby přišla s možným řešením této bezvýchodné situace. Návrhy obsahovaly zrušení názvu “ústava” ve prospěch “smlouvy”.

Stejný Amato, který je bývalým italským premiérem a také viceprezidentem Shromáždění EU, které ústavu navrhlo, dříve prohlásil, že:

“V Evropě je třeba jednat ‘jako kdyby’ - jako kdyby to, co je požadováno, bylo málo s cílem získat mnoho, jako kdyby státy měly zůstat suverénní, aby byly přesvědčeny k tomu, aby se vzdaly suverenity … Komise v Bruselu by například měla jednat, jako kdyby byla technickým nástrojem, aby byla schopna být považována za vládu. A tak dále pomocí předstírání a lstí”.

To, že člověk, který se otevřeně chlubil tím, že cílů federalistů EU je dosahováno “předstíráním a lstmi”, vede pokusy o “vzkříšení” ústavy EU, říká průměrnému Evropanovi vše, co potřebuje o EU vědět. Pokud nás elity EU úmyslně po desetiletí klamaly, aby dosáhly svých cílů, proč bychom jim najednou měli zničeho nic věřit? Oklamte mě jednou, hanba vám. Oklamte mě podruhé, hanba mě. Tito lidé nás podváděli již dost.

“Myslím, že Evropská unie stejně jako Sovětský svaz nemůže být demokratizována”, říká Vladimír Bukovský. “Evropská unie se zhroutí stejně jako se zhroutil Sovětský svaz. Nezapomínejme ale na to, že když se tyto věci hroutí, zanechají za sebou takovou pustinu, že její obnova trvá generaci. (…) Podívejte se na obrovské množství imigrantů ze zemí třetího světa, kteří nyní žijí v Evropě. To bylo prosazeno Evropskou unií. Co se s nimi stane, až dojde k ekonomickému kolapsu? Jako v Sovětském svazu tu zřejmě dojde k takovým etnickým sporům, že mě to děsí”.

Ve své knize o EU Richard North a Christopher Booker docházejí k závěru: “Projekt, který Monnet započal, byl obrovským zchátralým monstrem: částečně se dusícím vlastní byrokracií; částečně zkorumpovanou zlodějnou (…) Jedinou věcí, kterou projekt nemohl nikdy být, protože tak podle definice nikdy nebyl zamýšlen, bylo být alespoň vzdáleně demokratickým”. Věří, že EU je zatracená a “zanechá za sebou obrovské ničení, pustinu, ze které bude trvat Evropanům mnoho let, než znovu povstanou”.

Chápu obavy, že destrukce EU může způsobit “nestabilitu” Evropy. Způsobí. “Nestabilitou” to ale pravděpodobně skončí tak jako tak, vezmeme-li ohled na množství muslimů, které Eurábijci pustili dovnitř. Je možné volit mezi obdobím bolestných let, ve kterých bude Evropa převážně vítězit, nebo smrtí, která ukončí existenci Evropy jako západního kulturního celku.

Někteří doufají, že můžeme uchovat “pozitivní” aspekty EU a “nevylévat dítě z vaničky se špinavou vodou”. Nesouhlasím. EU je jenom špinavá voda, ve které není žádné dítě. Nikdy tam nebylo, jenom množství přeplacených pečovatelek.

Multikulturalisté dělí lidi do “kmenů” pod úrovní národních států. To je přesně ta situace, kterou jsme měli v Evropě ve středověku. Stejně tak myšlenka, že bychom měli “respektovat” jiné kultury tím, že je nebudeme kritizovat, znamená vrátit čas o několik století zpět do předosvícenecké éry. Multikulturalismus je pouhou středověkou ideologií a přinese středověké výsledky.

Ačkoliv EU při vytváření panevropské identity selže, částečně již uspěla v oslabení tradičních národních států. Muslimstí imigranti se v Západní Evropě usazují ve velkých městech a místní se stahují na venkov. Toto ničení soudržnosti společnosti spouští návrat kmenové společnosti, protože lidé nadále nevěří tomu, že je národní stát ochrání.

Tento proces byl vysvětlen Ernestem Baertem: “V průběhu mnoha století Západní Evropa nahradila kmeny nebo klany národním státem”. Výsledkem bylo, že “Evropští občané mají sklon důvěřovat všem dalším občanům stejného národního státu mimo jejich bezprostřední rodinu a kruh přátel”. Tato “společnost důvěry” byla nutným předpokladem úspěchu nejen evropské kapitalistické ekonomiky, ale také nástupu demokracie. V muslimském světě a v Africe převažuje jiný pohled na svět. Lidé zde nemají jinou šanci, než obracet se pro ochranu na svůj klan. Jaký efekt bude tedy mít na naší kulturu příchod obrovského množství lidí ze společností bez důvěry? Baert je pesimista:

“Je málo pochybností o tom, že žijeme v posledních dnech multikulturní fantazie. Skončí utrpením a může vést ke ztrátě Evropy jako části Západní civilizace. Naše děti a vnuci se budou dívat zpět na naší dobu a divit se tomu, že tolik lidí tak snadno přijalo to, co jasně odporuje historii a zdravému rozumu”. Zatímco běžní Evropané žijí ve strachu z muslimského násilí v jejich vlastních městech a důvěra v jejich vůdce upadá, elity EU se setkávají na večírcích a navzájem si gratulují k tomu, že přinesli Evropě mír”.

Evropská unie slíbila překrásný nový svět, ve kterém budou války a etnické soupeření věcí minulosti. Přinese středověk? Ten je možná tím, k čemu utopie vedou.