Milada Horáková

6. 1. 2008

Obrazek

Milada Horáková (25. prosince 1901–27. června 1950) byla československá politička popravená za údajné spiknutí a velezradu během komunistických politických procesů v 50. letech minulého století. Byla jedinou ženou popravenou během těchto nespravedlivých procesů. Díky mimořádné odvaze projevené během svého slavného procesu se stala symbolem odporu proti zlovůli vládnoucí komunistické strany.

Narodila se v Praze a vystudovala práva na Univerzitě Karlově. Odpromovala v roce 1926 a nastoupila k Pražskému městskému soudu. Ve stejném roce také vstoupila do Československé národně socialistické strany. Po nacistické okupaci Československa v roce 1939 působila v odboji, v roce 1940 ji zatklo gestapo. Byla odsouzena k smrti, ale později jí byl trest změněn na doživotí. Byla vězněna v Terezíně a později i v různých vězeních po Německu.

Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy a znovu vstoupila do své strany. Byla zvolena členkou parlamentu, ve kterém působila až do komunistické revoluce v únoru 1948, kdy rezignovala. Přestože jí přátelé radili, aby opustila Československo, Horáková ve své rodné vlasti zůstala a byla stále politicky aktivní. 27. září 1949 byla zatčena a označena za vůdkyni hnutí, které se mělo snažit svrhnout komunistický režim.

StB, československá tajná bezpečnost, neblaze proslulá svými brutálními způsoby vyšetřování, se snažila rozbít údajnou skupinu kontrarevolucionářů a donutit je přiznat se ke spiknutí a velezradě. Užívala k tomu fyzického i psychického mučení.

Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy začal 31. května 1950 a byl zinscenován jako veřejný „politický proces“ po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech. Proces měl svůj vnucený „scénář“, podle kterého se měli obžalovaní chovat, ale v některých momentech jednali obžalovaní mimo něj. Obzvláště Horáková zůstala nepoddajná a bránila sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje.

Je neuvěřitelné, co tato žena musela v životě zkusit, přežila gestapo, přežila Terezín, až vlastní národ ji popravil, hanba komunismu, hanba nám všem, co jsme to dopustili, a i nám všem, co to stále omlouváme!.... pokračování zde

____________________________________________

Pravicová revue relativizuje popravu Horákové

10.01.2008 13:30 | Andrea Cerqueirová

Jistý druh relativizace popravy Milady Horákové se objevil v pravicové revue Fragmenty, ve které jsou jinak publikovány především texty oslavující radikálnější křídlo ODS, bývalého důstojníka BIS Vladimíra Hučína nebo prezidenta Václava Klause. Šéfredaktorka revue Ivana Haslingerová v textu nazvaném Boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě, Horákovou nazývá „fanatickou levicovou političkou“.

V textu Haslingerová mimo jiné uvádí: „I když v žádném případě nechci znevažovat utrpení, kterým si doktorka Horáková prošla, a omlouvat zločin, který na ní komunisté spáchali, měli bychom ji zřejmě chápat nejen jako utýranou dámu, ale i jako fanatickou levicovou političku, jejíž některé činy hraničily až s anarchistickými výtržnostmi.“ Následně píše o mládí Horákové – ovšem bez poukazu na to, že mládí často bývá radikální. „Již jako osmnáctiletá po pádu Rakouska-Uherska 3. listopadu 1918 se velmi aktivně zúčastnila stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí, který tam stál od roku 1648 na památku bitvy v roce 1620 a který ateisté chápali jako symbol Rakouska-Uherska. Žižkovský anarchista a levičák Franta Sauer spolu s hasiči přistavil ke sloupu žebřík, po němž vylezla Milada Horáková se slovy ´Zatočili jsme se šlechtou a zatočíme i s církvemi´, uvázala soše Panny Marie na vrcholu sloupu kolem krku oprátku, dav zatahal za provaz a sloup se zřítil,“ uvádí Haslingerová. S tím, že Horáková později své tehdejší konání označila za chybu. Haslingerová se opírá o informace z blogu Rosse Hedvíčka, které však nebere za definitivní.

Haslingerová Horákové vyčítá i další její činnost. Jako poslankyně se podle Haslingerové Horáková chovala jako „typická socialistická poslankyně“, protože souhlasila s Benešovými dekrety, retribučními dekrety, vyvlastňováním a znárodňováním po roce 1945 a se zákazem Agrární strany. Podle Haslingerové tak „přisluhovala (přímo či nepřímo) vedení komunistů“. Vyčítá jí dokonce i to, že její manžel byl členem KSČ – to, že ale Horákovou v těžkých chvílích opustil, už nezmiňuje. Skutečnost, že Horáková v únoru 1948 složila politický mandát, označuje Haslingerová za „politickou nevyzrálost“ – KSČ to prý získalo další hlas na cestě k moci. „Když si toto vše uvědomíme, není tak vyloučené, že si zahrála i na špiónku,“ přitvrzuje Haslingerová. A to zřejmě neví, že Horáková byla také angažovaná ve feministickém hnutí – i to by asi autorka zahrnula mezi její „hříchy“… „Celý život Milady Horákové je dokladem toho, jak je nebezpečné zaplést se s tak nebezpečným uskupením, jakým jsou komunisté, a také to, že se nevyplácí rouhat se Bohu. Určitě ji nenapadlo, že jednou jí Panna Marie oběšení vrátí. Mělo by to být mementem pro naši ateistickou a anarchistickou mládež. Naše babička vždy říkala ´Boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě´,“ uzavírá Haslingerová.

Nevyčítám Haslingerové, že definovala svůj (od mého značně odlišný) názor na politickou činnost Horákové, zásadně však nesouhlasím s jakoukoli relativizací popravy této političky. Přece skutečnost, že někdo v mládí (či kdykoli jindy) pověsí oprátku na krk náboženskému symbolu, aby cosi symbolicky demonstroval – třeba svůj názor na tehdejší počínání katolické církve, nemůže být prezentováno stylem, že se mu to vrátí v reálu skutečným oběšením… Když byla Horáková popravena, zemřel člověk z masa a kostí, živá bytost, odvážná žena. Je nepřijatelné říkat, že to bylo „božími mlýny“. Mrazí mě ze slov o rouhání se Bohu, o tom, že by se ateistická a anarchistická mládež měla zamyslet… Co tato slova mají znamenat? Že každého, kdo se Bohu rouhat bude, ony „boží mlýny“ semelou? Z textu Haslingerové je cítit pejorativní vnímání všeho levicového. Jakoby si všichni levicově smýšlející, kteří byli v padesátých letech minulého století pověšeni, za to vlastně mohli sami. Jako by levicovost byla vstupenkou do pekla. V demokracii, která bez levé nebo pravé nohy značně pokulhává, to považuji za názor, který přinejmenším rozděluje lidi. Jakoby text chtěl naznačit, že by se člověk neměl rouhat nejen Bohu, ale také radikální pravici… Jeden povinný světový názor jsme tady už čtyřicet let zažili – děkuji, reprízu v opačném gardu opravdu nechci.

Autorka je interní redaktorkou gitY.

*

*

*

*

Komentáře

Přehled komentářů

Pravda

(abd, 25. 1. 2015 2:33)

Každý strůjcem "štěstí" svého, ale to vy proameričtí vlastizrádci a Havloidi nepochopíte .....

Menu

Atllanka

Milada Horáková

____________________________________________

Pravicová revue relativizuje popravu Horákové

Komentáře

Přehled komentářů

Pravda

S následujícím názorem souhlasím

Je to lež a pomluva.

A ještě:

pro Judra blba

Věděla co dělá.

Pro docenta politických věd (odpověď)

pro docenta politických věd

proc

Legenda zvaná "Milada Horáková"

pro Ahoj a Jana Bernarda

co si toho Hedvicka

pro dvojitého doktora

Re: Pro dvojitého doktora

Čest budiž její památce

pro dvojitého doktora

Milada Horáková - Legenda a skutečnost

Politické vraždy

Portrét

Fotoalbum

Poslední fotografie

Toplist

Oblíbené odkazy

Vyhledávání

Archiv