Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nacisté a křesťanství

4. 10. 2007

Nacisté sice byli nuceni náboženství v Německu tolerovat, jak však prohlásil Martin Bormann, "křesťanství a národní socialismus nelze sloučit".

Tento názor podpořil i Hitler, který se nechal slyšet: "Jednou nastane doba, kdy na kazatelnách budou stát jen naprostí idioti, kteří budou kázat pro pár starých bab."

http://granosalis.cz/images/articles/1933.jpg

Pro nacisty bylo křesťanství především učením s cejchem židovství. Jako alternativu nabízeli německým věřícím nové náboženství spočívající v uctívání kultu krve, půdy, německého folkloru a tisícileté říše. V tomto ohledu se nijak nelišili od všech svých předchůdců, kteří se vždy pokoušejí lidem nabídnout nový, odduchovnělý svět. Velmi důležitou roli v novém nacistickém "náboženství" také sehrálo učení o rasové nadřazenosti.

Přívržencům nacismu přeze všecko toužícím po duchovním útočišti se nabízela nová víra v Boha, tzv. Gottgliiubig, která představovala alternativu k etablovaným církvím. Celé toto hnutí bylo výrazně ovlivněno pohanským kultem a svéráznými rituály a zdůrazňovalo romantické prvky dávné pohanské minulosti.

V roce 1939 se k této oficiálně uznané víře hlásilo více než tři miliony věřících. Nacisté zároveň soustavně potlačovali existující církve a to ze stejného důvodu, z jakého věnovali pozornost rodině: nebyli ochotni tolerovat jakýkoliv alternativní zdroj moci, v tomto případě dobře organizovanou strukturu křesťanského náboženství.

Kritizovali zejména církevní rituály, které byly nedílnou součástí náboženského života, ať už souvisely s narozením, svatbou či smrtí. Součástí nacistického útoku proti církvím byly i změny v kalendáři, které měly snížit význam tradičních církevních svátků a posílit oblibu lidových slavností bez náboženského podtextu. V tomhle byli nacisté velmi podobní komunistům, které jsme sami zažili.

Na konci roku 1938 byl ve školách zakázán zpěv vánočních koled a oslavy Narození Páně. Vánoce a Štědrý den byly sice slaveny i nadále, ovšem původní křesťanská terminologie byla zapovězena a nahrazena starogermánskými výrazy.

Extrémní nacisté usilovali o to, aby se nacistická koordinační politika (Gleichschaltung) uplatňovala i ve vztahu k církvi. Tato politika usilovala o sjednocení všech oblastí života německé společnosti pod jednotnou kuratelou státní nacistické mašinérie

Tak již v roce 1933 přijali nacisté sérii zákonů, jejichž cílem byla likvidace tradic a privilegií historických německých zemí a vytvoření centralizovaného státu pod nadvládou jedné strany. Na základě těchto zákonů se vytvořilo nové mocenské uskupení složené z NSDAP, Pracovní fronty, SS, SD a gestapa.

Církve se jako cíl nacistické koordinační politiky doslova nabízely. Když zastánci nejtvrdší stranické linie požadovali v roce 1933 Gleichschaltung všech evangelických církví, reakce dvou nejvýznamnějších německých denominací, římských katolíků a protestantů, byla rozporná: někteří církevní představitelé se požadavkům nacistů bez odporu podřídili, jiní se jim odvážně a rozhodně postavili.

Nacističtí protestanti (často označovaní jako pozitivní křesťané) byli například přesvědčeni, že v osobě Adolfa Hitlera byl na zemi seslán Ježíš a že árijský způsob života, včetně víry v hanebnost míšení ras, je posvěcen od Boha.

Pozitivní křesťané se tudíž pokusili prosadit, aby každý, kdo se ucházel o církevní úřad, musel prokázat svůj árijský původ.

Všichni protestanti však tuto linii nezastávali, zejména pastor Martin Niemöller se postavil do čela luteránské církve a založil Pohotovostní svaz protestantských pastorů (Pfarrenbund), jehož úkolem bylo postavit se zastáncům pozitivního křesťanství.

Niemöller, válečný veterán z první světové války, bývalý kapitán ponorky a držitel vyznamenání za zásluhy Pour le Mérite, vystudoval po válce teologii a roku 1924 byl vysvěcen na kněze.

Do jeho svazu se přihlásilo na 7000 německých evangelických pastorů. Nacistická perzekuce ale jejich řady výrazným způsobem zdecimovala. Pozitivní křesťané pokračovali v útocích na Starý zákon a na ty pasáže Nového zákona, které shledali poskvrněné judaismem. Jejich názorům a metodám se však dostalo takové kritiky mnohých členů protestantských církví, že v konečném efektu pokus o náboženský Gleichschaltung skončil nezdarem.

Tento nezdar však nacistům nebránil v pronásledování protivníků z řad představitelů církve včetně samotného Niemöllera. Když v roce 1935 protestantské církve veřejně prohlásily nacistickou rasovou ideologii za nesmysl, tak 700 protestantských kněží bylo zatčeno, dostalo se jim nejhlubšího pokoření a jejich osobní svobody byly významně omezeny.

Martin Niemöller byl roku 1937 zatčen a poslán do koncentračního tábora. I když se nacistům nakonec nepodařilo protestantské církve zničit, jejich represivní politika dokázala opozici v řadách protestantského hnutí efektivně potlačit.

Katolická církev byla nacistům mnohem vážnějším protivníkem, neboť katolíci měli proti protestantům dvě výhody. Za prvé, katolicismus byl vpravdě mezinárodním vyznáním s pevnou organizační strukturou, jejíž hlavu představoval papež sídlící ve Vatikánu. Za druhé, němečtí katolíci měli svoji vlastní politickou stranu, která reprezentovala jejich zájmy a to stranu Centrum.

Římskokatolická církev doufala, že s pomocí politického vlivu se jí podaří zabránit nacistům v zasahování do záležitostí církve. Centrum tudíž roku 1933 podpořilo i tzv. zmocňovací zákon (opatření, které nacistům umožňovalo přijímat nové zákony bez souhlasu Říšského sněmu), jenž tvořil samotnou páteř vlády nacistického režimu.

Katolíci doufali, že díky této podpoře nacisté ke katolické církvi zaujmou smířlivější postoj. Pravdou je, že si Hitler skutečně dával pozor, aby proti sobě a proti své politice katolickou církev nepopudil a jeho smířlivé fráze měly v církevních představitelích vzbuzovat dojem falešné bezpečnosti a jistoty.

Nacistická ideologie rovněž nechávala většinu německých katolíků (a v tomto ohledu i protestantů) na pokoji. Potencionální nebezpečí, které pro etablované církve plynulo z všeobjímající snahy nacistů zasahovat do každodenního života všech Němců, většina německých věřících a církevních hodnostářů nedoceňovala.

V roce 1936 katolická církev předkládá Hitlerovi první výhrady proti zasahování do církevních záležitostí. Nad stížnostmi kardinála Faulhabera, představitele německé římskokatolické církve, který si Hitlerovi stěžoval na nové zákony o sterilizaci lidí postižených genetickými chorobami ovšem Hitler ztratil trpělivost a zostra kardinálovi vysvětlil, ať se naopak on neplete, do čeho mu nic není.

Pět měsíců po Faulhaberově setkání s vůdcem papež Pius XI. vydává mimořádnou papežskou encykliku nazvanou "S hlubokým znepokojením", ve které nacistický útok na římskokatolickou církev odsoudil.

Papež Hitlerovi připomněl, že každý člověk jakožto lidská bytost má práva, která musí být chráněna proti všem pokusům omezovat je, potlačovat či popírat. Tuto papežskou encykliku němečtí duchovní veřejně přednesli věřícím ve všech katolických kostelech.

Odpovědí byla kampaň vedená ve státem ovládaném tisku proti vybraným příslušníkům církevní organizace - kněžím, řádovým sestrám a bratřím, a následné zatýkání na základě vykonstruovaných obvinění ze sexuálních, případně finančních přestupků.

Goebbels, sám původem římský katolík, osobně tyto útoky řídil a poslal stovky kněží, řádových sester a bratří do koncentračních táborů.

Závěrem lze konstatovat, že protestanti stejně jako katolíci nepochopili včas nebezpečí, které nacisté představovali. Na individuální úrovni se mnoho kněží chovalo vskutku hrdinsky, ovšem obě největší církve jako organizované celky učinily proti nacistickému převzetí moci v zemi jen velmi málo.

Veškerá jejich reakce se namísto organizování masových protestů omezila na nedůrazné výhrady.

Závěrem slova pastora Niemöllera:

Nejprve [nacisté] vystoupili proti Židům.
Já ale nebyl Žid, a proto jsem mlčel a neprotestoval.
Potom se zaměřili na katolíky.
Já nebyl katolík, a tak jsem zase jen mlčel.
Na řadu přišli odboráři, ale já nebyl v odborech, proč bych tedy protestoval.
Nakonec si přišli pro mě, a nebyl už nikdo, kdo by se jim postavil.
 

Komentáře

Přehled komentářů

také něco o katolické církvi

(Remonta, 18. 10. 2007 9:29)

http://johanesdoktorfaust.sblog.cz/2006/12/28/266

pro Martina

(Atllan, 18. 10. 2007 9:23)

Doporučená literatura:
Hoffmann Bedřich: A kdo vás zabije...Přerov 1946; Bullock Alan: Hitler a Stalin, Praha 1996;
Brandmüller Walter: Die Kirche gegen dem Nationalsozialismus, Paderborn 1990;
Loew Konrad: Der christliche Widerstand, Frankfurt a. M. 1998

Zajímavé

(Martin Halva, 17. 10. 2007 22:53)

Zajímavé, ale ocenil bych uvedení zdrojů informací. Ať člověk ví, odkud bylo čerpáno, kam pro případné doplnění atd.

Doplnění

(Kremilek, 29. 8. 2007 7:26)

Hitler a Geobbels ve vězění pilně studovali Křesťanství a Hitlerova představa o vedení státu (silnou rukou) byla inspirována Ignácem z Loyly, který založil křesťanský řád. Hitler někdy škodolibě říkával Goebbelsovi "ty muj Ignáci" z čehoš usuzuji že oba (i když nebyli věřící) měli prefektní přehled o strkturách církve a její rozpad byl jen otázkou času.

zajimave

(Teif, 24. 7. 2007 9:58)

dobre napsany clanek, vice takovych!

Výborný článek,

(Jasan, 23. 7. 2007 10:20)

díky za něj.

pochvala

(Krystof, 29. 5. 2007 22:41)

jo parada to sem zrovna hledal, mozna si tam mohla jen dat vic konkretnich pripadu pronasledovani cirkve, ale jinak fajn...