Atllanka

Ať už je příběh rodiny Mauerových mediální bublinou nebo skutečným selháním rodičů, politici vědí, že za všechno mohou špatné zákony a že kdyby byly jiné, nemuselo by k týrání dětí docházet. Jako příklad této zkratky dobře slouží výrok paní ministryně Kuchtové, že bude třeba změnit zákonnou úpravu individuálního (čti domácího) vzdělávání. Jistě jí k tomu vedou dobré úmysly, je však třeba zvážit, zda případné zpřísnění zákona, vedené snahou po prevenci týrání dětí, by nevedlo k horším výsledkům, než je současný stav.

Zákon jasně stanovuje podmínky, za kterých je tato forma výuky možná a jak je z dikce zákona i z dosavadní zkušenosti zřejmé, ředitel školy má dostatečné pravomoci k tomu, aby případnému zneužití domácího vzdělávání předešel. Je sice pravda, že zákon škole nenařizuje frekvenci povinných konzultací, ale ono pro její absenci existují dobré důvody. Již samotný pojem individuálního vzdělávání implikuje, že i spolupráce rodiny se školou má individuální charakter, daný specifickými odlišnostmi domácí výuky oproti kolektivní výuce ve škole. Zatímco si ředitel u některé rodiny může vyžádat častější konzultaci, u jiné rodiny to neshledá za potřebné. Přikázat zákonem povinný počet konzultací možná vzbudí u veřejnosti dojem, že politici „řeší problém“, rodinám, které doma svoje děti netýrají, ale vzorně vychovávají a vzdělávají, to přinese jenom nepříjemnosti. Vzhledem k tomu, že mnohé děti jsou zapsány ve škole, která není v místě jejich bydliště, znamenala by častá povinná návštěva školy velkou časovou i finanční zátěž pro rodinu. Proč trestat dobré rodiče jen proto, že se po mnoha letech, kdy v naší vlasti domácí vzdělávání existuje, objeví doma vzdělávající matka, u které existuje vážné podezření ze špatných výchovných metod? Troufám si tvrdit, že morální a psychologické prostředí v mnoha školách je o poznání horší než v rodinách, které se věnují domácímu vzdělávání.

Již jsem ve svých dřívějších článcích na toto téma upozorňoval, že se stát, řízený socialisty, k doma vzdělávajícím rodičům nestavěl jako k partnerům, řešícím vzrůstající krizové jevy ve školství, ale jako k „problému“ sui genesis. Těch řečí o nebezpečí, plynoucí ze zneužití romskou populací a nebezpečnými sektami, před kterými je nutno dítě chránit osvíceným státním úředníkem! Bylo by smutné, kdyby se k další nepřiměřené a k situaci jednotlivých rodin necitlivé regulaci domácího vzdělávání odhodlala vláda, která socialistická a etatistická řešení ve svém programu nenabízí. Jistě je namístě hledat co nejvhodnější způsob vzájemné spolupráce školy a rodiny, a je dobře, že paní ministryně projevuje o tuto důležitou otázku zájem, je však třeba pamatovat na to, že specifika domácího vzdělávání neumožňují, aby zákon jeho organizaci upravoval příliš podrobně. Nejméně vhodným řešením by bylo, aby do vztahu školy s rodinou vstupoval stát prostřednictvím jiných kontrolních orgánů.

Z vlastní letité zkušenosti z prostředí domácí školy vím, že ke zneužití domácího vzdělávání docházelo jenom minimálně, pokud se dá o něm vůbec vážně hovořit. Tak, jako nezavřeme školy jenom proto, že v nich panuje šikana, mizí autorita učitelů a vzrůstá drzost dětí, tak ani nelamme ve světle „kauzy Ondřej“ hůl nad domácí školou, která vykazuje velmi dobré výsledky vzdělávací i výchovné.

Michal Semín, doma vzdělávající rodič