Nutnost protiraketové obrany ve 21. století.
Představte si,
že je vynalezena nová útočná zbraň, zbraň útočící ze vzduchu, a to jak proti
vojákům, tak proti civilistům a vlastně celým městům. Myslíte, že po vynalezení
této nové zbraně nastane diskuse o tom, zda se vůbec máme pokusit před ní
uchránit naše města, naše civilisty a naši zemi? Myslíte, že ta diskuse bude o
tom, zda se záměrně máme rozhodnout pro to, abychom vůči nové a ničivé zbrani
byli vědomě bezbranní, anebo zda se bránit vůbec pokusíme? Anebo tato diskuse
nikdy nenastane, neboť je nepřirozená a vlastně zvrácená, neboť samozřejmě je
povinností pokusit se bránit vlastní občany a hlavně civilisty v míře, jak
je to jen možné, a legitimní diskuse se bude vést jen o otázce, jak se bránit
co nejefektivněji, nikoli o otázce, zda se vůbec bránit a pokusit se uchránit
naše obyvatele?
Tou novou
zbraní, útočící ze vzduchu, byl bombardér. Když před sto, přesněji devadesáti
lety, byl bombardér vynalezen, diskuse se nevedla o tom, zda se vůči němu vůbec
pokusíme bránit, zda vůbec budeme sestrojovat protiletecké dělostřelecké
baterie a podzemní kryty pro civilisty v době náletu, nýbrž o tom, jak se
proti bombardérům co nejúčelněji bránit, jak je co nejefektivněji zachytit a
sestřelit a jak co nejvíce ochránit životy vlastních lidí.
V dějinách
lidstva vždy, když byla vynalezena nová útočná zbraň – ať již luk, kuše,
mušketa, kanón, tank atd. –, probíhala legitimní diskuse o tom, jak se proti ní
bránit, nikdy o tom, zda se vůbec bránit. Ochrana životů vlastních obyvatel je
totiž zásadní funkcí státu – je vlastně jedním z hlavních důvodů, proč
stát jako instituci máme. Bránit životy (a svobody) obyvatel je primární a esenciální
funkcí státu; funkcí, na kterou stát nesmí resignovat, neboť by ztrácel svou
legitimitu.
Uvedl jsem:
„V dějinách lidstva vždy, když byla vynalezena nová útočná zbraň...,
probíhala legitimní diskuse o tom, jak se proti ní bránit, nikdy o tom, zda se
vůbec bránit.“ Měl bych upřesnit: až doteď.
Nyní poprvé
v lidských dějinách existuje nová, útočná zbraň, potenciálně nesmírně
ničivá, ničivější než jakákoli dosavadní – a v naší společnosti vážně
probíhá diskuse nikoli o tom, jak se proti ní nejlépe bránit, ale zda se vůbec
máme snažit před ní bránit, zda vůbec se máme pokusit naše obyvatele před ní
v případě útoku ochránit. Jedna strana v této diskusi vážně zastává
pozici, že se o obranu ani nemáme pokusit, že se máme cílevědomě rozhodnout
ponechat naše obyvatelstvo proti případnému útoku touto zbraní naprosto
bezbranné, že totální bezbrannost je lepší (správnější, morálnější,
prozíravější) než jakákoli obrana.
Tou zbraní jsou rakety, především dalekonosné, vícestupňové, balistické (ty, které při svém letu opustí atmosféru), nesoucí hlavici s jednou či vícero zbraněmi hromadného ničení – ať již chemickými, biologickými (bakteriologickými a virovými), anebo – a především – jadernými.
K proliferaci
zbraní hromadného ničení – především nukleárních – přes nejlepší snahy jí
zabránit dochází a v nadcházejících letech i docházet bude. Dávno jsou
pryč doby, kdy jaderné zbraně mělo je pět velmocí (USA, SSSR, Velká Británie,
Francie a Čína). K nim později přibyly Izrael a Jihoafrická republika (za
režimu apartheidu; po jeho ukončení se JAR svých atomových zbraní dobrovolně
vzdala, stejně jako Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán po rozpadu SSSR, takže
z bývalého SSSR nyní vlastní jaderné zbraně jen Rusko). Ještě později se
vlastníky jaderných zbraní staly Indie a Pákistán, a samozřejmě i Severní
Korea. O sestrojení použitelné atomové bomby usiluje i Írán, a podle odhadů by
ji mohl být schopen vyrobit do 4 – 5 let.
Krom toho
dochází k dalšímu zdokonalování nosičů, tj. raketových technologií.
Severní Korea již sestrojila vícestupňovou raketu; o totéž (zřejmě se
severokorejskou asistencí) usiluje i Írán.
Navíc lze
předpokládat, že pokud počet zemí vlastnících atomovou bombu překročí určitou
kritickou hranici, pak se počet zemí, jež o její získání začnou vážně usilovat,
začne zvyšovat lavinovitě. Jako země střední velikosti a průměrného vlivu
můžete žít s tím, že atomovou bombu mají jen velmoci. Když ale atomovou
bombu má tucet zemí, z nichž některé jsou chudší, menší, problematičtější
než vy – a jsou ve vašem sousedství –, můžete si dlouhodobě dovolit atomovou
zbraň nemít? Mají-li ji ve východní Asii Rusko, Čína, USA (na svých lodích) a
Severní Korea, může si dovolit dlouhodobě ji nemít Japonsko, hlavně pokud
Severní Korea bude nepředvídatelná a provokující? A co malý Tchaj-wan, pokud se
bude cítit ohrožen Čínou? A co obrovská Indonésie, proč ta by neměla mít
atomovou bombu? Její velikosti a lidnatosti by to odpovídalo. A co Vietnam,
vedle velké Číny, národ úspěšných válečníků…
Nebo na Blízkém
a Středním východě: získá-li Írán atomovou bombu, nebude to samozřejmě jen
aktuální a reálnou hrozbou pro Izrael (myslí se tím Írán s nynějším
teokratickým režimem ajatolláhů), ale atomový Írán i s tím nejmírnějším
režimem jakožto země nábožensky šiítská a etnicky perská bude vnímán jako
ohrožení i zeměmi nábožensky sunnitskými a etnicky arabskými. Ty hlavní z nich
– Egypt a Saúdská Arábie – pak budou nepochybně o atomové zbraně usilovat
rovněž. Když ale Peršané a Arabové, pak samozřejmě také Turci, atd. Proliferace
bude nezadržitelně eskalovat a na Zemi nebude nikdo se silou či vůlí ji
zastavit.
Řekněme to takhle: 21. století bude mnohem „rozmanitější“, než bylo století dvacáté; tím však nemá být řečeno, že bude malebnější, případně že svět bude lepším místem pro život.
Odpůrci
protiraketové obrany mohou spoléhat jen na jednu věc: na to, že protiraketovou
obranu nikdy potřebovat nebudeme, neboť šíření atomových zbraní je a bude
bezvýznamné v tom smyslu, že atomové zbraně nikdy v budoucnu použity
nebudou.
Tato víra však
dává přednost naději před zkušeností. Doposud totiž každá zbraň, kterou lidstvo
vynalezlo, použita byla, a to v hojné míře. Použita již byla – a to
dvakrát – i atomová bomba.
Stoupenci
spolehlivosti odstrašení hrozbou následné masivní odplaty se mohou pokusit
argumentovat, že atomová bomba je zbraň zásadně jiná; že je natolik ničivá, že
povede strany konfliktu nebo sporu ke zdrženlivosti, opatrnosti a
k nepoužití nukleárních zbraní. A samozřejmě mohou jako příklad uvést
studenou válku, v níž doktrína vzájemně zaručeného zničení zabránila
jaderné válce mezi USA a Sovětským svazem.
Tady je však
zamlčen jeden nesamozřejmý předpoklad a opomenut jeden protipříklad, který
spolehlivost odstrašení empiricky vyvrací.
Onen
nesamozřejmý předpoklad je ten, že vládcové disponující jadernými zbraněmi jsou
racionální a předvídatelní v tom smyslu, že nechtějí zemřít. Nepřejí si
zánik svůj, své rodiny, svého režimu a své země. V tomto smyslu
komunističtí vládcové od Stalina až po Gorbačova racionální a předvídatelní
byli. Svou vlastní smrt, zánik svého režimu a komunistické revoluce, jakož i
„matičky“ Moskvy či „svaté“ Rusi v nukleární válce rozhodně nechtěli. Byli
nelítostní a krutí vůči bezbranným, ale opatrní vůči sobě rovným. Chtěli
přežít. Jako dobří ateisté, v posmrtný život nevěřili. Jediný život je ten
tady na zemi. Proč jej ztratit?
Bude toto ale
nutně případ i všech vládců s mocí nad jadernými zbraněmi? Nikdy se mezi
nimi nenajde náboženský fanatik se šílenou eschatologickou vizí, podle které
nukleární apokalypsa navodí příchod mesiáše anebo vytouženého finálního imáma?
A pro něhož vlastní smrt, smrt rodiny a celé země, nebude jen vstupenkou do
ráje? Odpovědí je, že lidé s tímto smýšlením a přesvědčením existují – a
je jich hodně, jen zatím atomové zbraně nemají (kdyby je měli, dávno by je už
použili).
Je současný
íránský president Ahmedinežád jedním z těchto lidí? Některé jeho projevy
tomu nasvědčují. Přesnou odpovědí však je, že nevíme. Následující otázka však
potom logicky zní: chceme to zkusit? Chceme to zjistit?
A pak,
samozřejmě, je zde případ státníka, vůči kterému hrozba následné masivní
jaderné odplaty a zaručeného zničení celé jeho země i se všemi obyvateli
nefungovala. Kupodivu to nebyl náboženský fanatik věřící v posmrtný život,
nýbrž „náboženský“ fanatik komunistické provenience: byl jím Fidel Castro za
kubánské raketové krize na podzim 1962. Dnes po otevření všech archivů víme, že
Castro opakovaně Chruščova vyzýval – vlastně žadonil na něm – aby dal rozkaz
k útoku sovětských jaderných raket z Kuby vůči USA, i kdyby to mělo
následně znamenat totální jadernou anihilaci Kuby. Castro byl ochoten obětovat
Kubu na oltář socialistické revoluce a zasazení vydatného úderu
„imperialistům“. Jaké štěstí, že on tehdy kontrolu na jadernými raketami neměl!
Tím je
zodpovězena i historická otázka, zda odstrašení hrozbou následné masivní
jaderné odplaty a totálního zničení prvotního agresora spolehlivě zafunguje
vůči každému, kdo zvažuje odpálení první jaderné rakety. Nezafunguje.
Jinými slovy,
politika odstrašení prvního jaderného útoku hrozbou masivní odplaty nezajistí,
že k onomu prvnímu jadernému útoku nedojde. A když k němu dojde, pak
již nemá velký smysl, aby odplata byla záměrně co nejstrašnější. Našim mrtvým
lidem to již nepomůže a jen zbytečně zmasakrujeme civilisty, jež jsou častokrát
pouze nevolníky svých tyranských vládců.
Není lepší
raději ochránit vlastní obyvatelstvo, než potom masakrovat obyvatelstvo cizí?
Zajisté ano! Proč tedy ten iracionální odpor proti protiraketové obraně?
Americká
protiraketová zařízení v ČR
Z námitek
proti přítomnosti amerických protiraketových zařízení na území ČR vzhledem
k bezpečnosti ČR (tedy nikoli z těch, které jsou vedeny jen nenávistí
k USA a bezpečnost obyvatel ČR je jim lhostejná) mají význam námitky dvě.
Za prvé, ČR je
v závětří a z hlediska mezinárodní politiky nezajímavá. Pokud na sebe
nebudeme příliš upozorňovat, nikdo na nás nebude útočit. Bude útočit na
Ameriku, případně na Británii a Francii, ale ne na nás. Americkou základnou na
našem území bychom na sebe zbytečně příliš upozornili. Sami ze sebe bychom
učinili cíl.
A za druhé,
dojde-li ke konfliktu, základna na našem území – a tedy i naše území a jeho
obyvatelé – budou prvním cílem útoku.
K námitce
první: to docela dobře tak být může, ale ani nemusí. Prostě nevíme, zda na nás
bude někdy někdo chtít zaútočit raketou s jadernou náloží. Víme však, že
pokud chtít bude, bude naprosto úspěšný – nebudeme-li mít protiraketovou
obranu.
A samozřejmě
otázkou pro nás je i to, zda je nám osud Londýna, Paříže či Říma naprosto
lhostejný, zda nám nevadí, bude-li v Evropě zničeno několik metropolí, jen
pokud mezi ně nebude patřit ta naše. Systém protiraketové obrany na našem území
by mohl zachránit ty ostatní (stejně jako naši), ale my do toho nepůjdeme,
neboť osud těch druhých nás nezajímá, hlavně když my jsme ve stínu a
v závětří. Takovýmito Evropany chceme být? Nic nedělat a doufat, že budeme
těmi posledními, které vlci sežerou?
K námitce
druhé: Ano, pokud už nastane konflikt, základna na našem území bude jedním
z prvních cílů. Ale přece jde o to, aby konflikt vůbec nezačal. Když už se
zloděj rozhodne vykrást váš byt, jako první zaútočí na zámek na vašich dveřích.
Je to důvod nemít na dveřích zámek či nezamykat dveře? Když už nepřítel zaútočí
letecky na naši zemi, jako první se pokusí zničit protileteckou obranu. Je to
důvod nemít protileteckou obranu? Existence zámku ve dveřích, jakož i
protiletecké obrany, odstrašuje potenciálního agresora od útoku především,
neboť ho přesvědčuje o tom, že útok (vloupání) bude buď neúspěšný, anebo velmi
obtížný a vzhledem k vyššímu riziku porážky (chycení při činu) se mu onen
pokus nevyplatí.
Války a útoky
nezačínají, když státy mají zbraně; začínají, když potenciální agresor je
subjektivně přesvědčen, že cena za agresi bude pro něho relativně nízká a zisk
z agrese bude hodně vysoký. Od agrese jej tedy odradí jen jeho subjektivní
přesvědčení, že agrese se mu nevyplatí, že s ní nedosáhne svých cílů,
nebude z ní mít dostatečný zisk, ale naopak zaplatí za ni pro sebe
neúměrně vysokou cenu. A toto subjektivní přesvědčení v něm vyvolá jen
naše dostatečná obranná kapacita.
Protiraketová
obrana nad Evropou tedy pravděpodobnost raketového útoku proti Evropě sníží,
nikoli zvýší: možná úspěšnost agresorova útoku s existencí obrany klesá,
ale možnost a výše odvetné odplaty za útok zůstává nezměněná.
Komentáře
Přehled komentářů
Tento článek je něco, co bych označil jako cílenou manipulaci s méně inteligentními čtenáři. Proč? Autor předloží spoustu faktů, se kterými nelze než souhlasit. Pak však nastane ten moment, kdy předloží zcela nevhodnou otázku, a přesune naše pocity které máme z předchozího proti jinému cíli.
Pro příklad:
Proč tedy ten iracionální odpor proti protiraketové obraně?
Já osobně necítím žádný iracionální odpor proti protiraketové obraně.
Cítím však odpor aby kdokoliv měl v ČR vojenskou základnu. Co kdyby tu chtěli Radar postavit Rusové, nebo třeba Maďaři, byla by to také protiraketová obrana, také bych tu jejich základnu nechtěl... Také by tu byl ten iracionální odpor proti protiraketové obraně...
Rád bych se zeptal autora, jestli si myslí že jeho otázky jsou férově položené? Nechce tu jen manipulovat s názory blbců?
Aha, tak už je to jasné
(G.O., 17. 5. 2007 11:02)
Až teraz som si všimol že autorom je R.Joch. Ten istý človek ktorý meria výšku ľudského intelektu jednostranným IQ testom s názvom "Chcete základnu?" v téme https://atllanka.estranky.cz/clanky/testy/test-inteligence
:)))
Riadna demagógia :)
(G.O., 17. 5. 2007 10:55)Len čo dnes bude čas budem na tento tvrdý brainwashing obyvateľstva reagovať.
O něčem není pochyb
(Bezi, 17. 5. 2007 11:25)