Atllanka

Muchtár Bibiová je obyčejná žena z vesnice Mírvála v Pákistánském Paňdžábu. Od mládí se učila, že musí být jako dívka neviditelná. Nemá právo se rodičů na cokoliv, co jí zajímá, zeptat. Nesmí mluvit a hrát si s chlapci, musí nosit burku a být ve všem naprosto poslušná. Nikdy nechodila do školy. Veškeré její znalosti pocházely z toho, co dokázala pochytit z řeči dospělých. V televizi u strýce občas zaslechla něco o „lásce“, ale nikdo tomu pojmu podle svých slov nerozuměla.

Na příkaz strýce se v osmnácti provdala za kulhavého, líného a neschopného muže, který ji nemiloval a ani ona jeho. Ženich si ji bral v burce a až po manželském slibu spatřil, koho mu rodina vybrala a kdo je jeho manželka. Ona ho předtím jen letmo zahlédla na ulici. Naštěstí se jí po čase s pomocí otce podařilo, že manžel souhlasil s rozvodem.

Její život dál plynul klidně a nenápadně v domě rodičů, až do osudného dne 22. června 2002. Stalo se totiž to, že její dvanáctiletý bratr na poli náhodně potkal dvacetiletou dívku Salmu a prohodil s ní pár slov. Tím její rodinu podle místních tradic těžce zneuctil. Kvůli zločinu se sešla vesnická rada a jejím výsledkem byl trest kolektivního znásilnění pro provinilcovu sestru.

Muchtáran byla požádána, aby se dostavila k rodině zneuctěné dívky a poprosila je o odpuštění pro svého bratra. Měla ve vesnici určitou vážnost, protože po rozvodu s manželem učila dívky recitovat korán, tak jak se to sama naučila - z odposlechu. Vzala si do ruky korán, jedinou knihu, kterou kdy v životě viděla a vydala se na cestu.

Když dorazila na místo, poklonila se dívčině rodině a požádala o prominutí zločinu svého malého bratra. Ten byl mezitím dívčinými příbuznými zbit a znásilněn. A ani Muchtár neměla být ušetřena. Muži pověření vesnickou radou ji po její pokorné prosbě odvlekli do kůlny, kde ji čtyři z nich znásilnili, dva se zbraněmi hlídali vchod. Potom ji polonahou vyhodili ven. Dobře věděli, že ji tím odsuzují na smrt, při které nemusí ani své zbraně použít. Takto zneuctěné ženě nezbývá nic jiného než sebevražda.

Novinář

Muchtáran měla obrovské štěstí. Vesnického shromáždění se zúčastnil reportér, který o nelidském rozsudku napsal do novin a zpráva se lavinově rozšířila do celého světa. Po vleklých jednáních a hlavně s ohledem na mezinárodní mínění se dostal případ před soud. Ovšem nastal problém, protože Muchtár neměla čtyři bohabojné muslimské muže jako svědky svého znásilnění. Protože zájem o případ sílil ( Amnesty International, BBC a mnoho dalších) a situaci bylo třeba řešit, rozhodlo se, že násilí na této ženě se tedy bude řešit jako teroristický čin (!!)

Muchtár se tehdy poprvé ke svému nesmírnému úžasu dozvěděla, že jako žena má také nějaká práva a není jen předmětem směny mezi muži. Celý život byla vychovávána, že jako žena má jediné právo a to být naprosto podřízená svému muži. S úžasem zjišťovala, že není věcí v rukou svého pána, kterému je dovoleno vše, že není jen něčí majetek, ale že je bytostí s lidskými právy.

Od státní tajemnice pro ženské záležitosti dostala 500 tisíc rupií. Bohužel je téměř všechny musela vynaložit na obživu policistů, kteří ji ochraňovali…To trvalo více než rok.

U města Sakkúru byla upálena svými třemi švagry žena podezřelá z nevěry.

Soud

Speciální soud odsoudil 31.8.2002 šest mužů, kteří měli podíl na Muchtáranině znásilnění, k smrti. Odvolali se.

Mezinárodní výbor pro lidská práva udělil 10.12. 2002 Muchtáran cenu. Nebyla zdaleka poslední, kterou dostala. Rozhodla se věnovat všechny peníze na výuku dívek. Z vlastní zkušenosti věděla, že jediné, co znají, je vařit rýži, prát prádlo, pracovat na poli, chodit pro vodu, rodit děti a recitovat verše z koránu. Chtěla je učit angličtinu, dějepis a zeměpis. Peníze na školu poskytla humanitární organizace z Kanady, která v zemi pracuje od roku 1947.

Muchtár platila z darovaných prostředků učitele a školné. V její škole se objevilo 200 dívek a 160 chlapců.

„Běžné případy“

Zafran Bibiovou znásilnil její švagr. Dítě si ponechala. Nyní je ve vězení pro zločin ziná, násilník je na svobodě. Měla smůlu, že znásilnění ponechalo následek a ona nesehnala čtyři bohabojné muslimy jako svědky.

V Pákistánu jsou dvě procenta křesťanů. Křesťanka si vzala muslima a konvertovala k islámu. Její dcera Maria byla v sedmnácti letech unesena. Několik měsíců strávila zavřená v jedné místnosti. Potom přišli dva ozbrojení muži s muslimským duchovním a přinutili ji podepsat papír, že si bere neznámého muslima a přijímá islámské jméno Kulthúm. Po krutém pobytu u nemilovaného muže,kde ji členové jeho rodiny týrali a kterému porodila dítě, utekla znovu těhotná k matce. Byla nucena skrývat se na neznámém místě. Advokát se odmítl případem zabývat.
Podle Komise pro lidská práva bylo takto uneseno je v Paňdžábu 226 křesťanských dívek. Byly přinuceny provdat se za muslima. Pokud se bránily, nastal důvod ke krevní mstě na jejich rodině.

 

Druhá asi nejznámnější pákistánská žena hned po Muchtáran Bibiové je doktorka Šazija, 32 letá matka několika dětí. Byla ve svém domě 2.1. 2005 brutálně znásilněna (svázaná telefonní šňůrou, omdlela bolestí…) . Protože opět nemohla čtyřmi mužskými svědky dokázat své ponížení, rodina jejího manžela žádala rozvod. Šazija byla „karí“, nečistá skvrna. Pokusila se o sebevraždu. Od policie dostala doporučení nekontaktovat zahraniční humanitární organizace. Po mnoha výhrůžkách se jí podařilo i s manželem odejet ze země, nyní žije v Anglii. Jejímu synovi bylo zakázáno vycestovat za rodiči.

Dokončení

Odvolací soud v Multánu 1.3. 2005 zločince, kteří Muchtáran znásilnili, osvobodil. 11. 7. 2005 bylo Muchtár zakázáno vycestovat ze země do zahraničí, kam dosud jezdila na různé konference a hovořila o svém případu. Prezident Mušaraf se bál přílišného nahlížení pod pokličku své islámské republiky.

Muchtáran dál vede školu pro chlapce i dívky a s právničkou poskytuje rady ženám v podobné situaci. V Pákistánu, druhé nejlidnatější muslimské zemi světa je 47 procent obyvatel negramotných. Z toho většinu tvoří ženy. Vláda platí ve škole paní Bibiové učitele pouze pro chlapce, učitelky pro dívky financují západní humanitární organizace.